Alvin vypráví:

Máme tu poslední článek ze seriálu seznámení s vodícím psem. Nemusíte se ale bát, protože toto téma jen tak neopustíme. Články o vodících psech budu dál publikovat. Už to ale nebude pravidelné a nebude to jen o tom mém. Dnes dám prostor svému čtyřnohému kamarádovy. Tak že Alvine, máš volné pole působnosti a můžeš nám říct co chceš.

 

Haf! Jmenuji se Alvin. Předem bych chtěl zdůraznit, že mám moc rád svého páníčka. Jak se tak koukám, páníček vám toho o mě hodně napráskal. Co bych vám o sobě řekl? Jsem kudrnatý a mám čokoládově hnědou barvu. Čokoládu já rád, jenže páníček mi jí nedovolí. Jednou jsem si líznul ale hned jsem byl napomenut. Můj páníček o mě začal točit videa a psát články. Taky bych chtěl mít svoje stránky, kde bych psal o páníčkovi. Já jsem ale jenom pes a packama psát nemohu. To by bylo fajn. Vytvořil bych si stránku s názvem páníčci, kde by každý pejsek mohl ohodnotit toho svého.

 

Mám moc rád procházky v parku, aportování míčku a hlavně mazlení. Nejraději mám, když mě páníček drbe za ouškama a hladí po hlavě. Bezva je, když mi masíruje ouška. To u toho vrním a protahuji čumáček. Můj páníček je hodný ale někdy přísný. Kolikrát si se mnou povídá a nebo mi něco říká. Já mu ale nerozumím. Mi pejsci totiž neznáme lidskou řeč. Mi jen vnímáme intonaci hlasu a podle toho reagujeme. Moc dobře poznám, když je páníček rozzlobený, kdy je smutný a kdy je naopak veselí. Když je rozzlobený tak si raději zalezu do svého pelíšku. Když je smutný tak za ním zajdu a drknu do něj čumáčkem a očima mu řeknu. Páníčku, já jsem tady taky. Jsem tu pro tebe a mám tě moc rád. Tak se se mnou pomazli a hned bude líp. Pro nás pejsky existuje jen nehynoucí láska. Jak se nám někdo dostane do toho našeho srdíčka tak tam prostě je. Většinou to zabere, páníček se se mnou začne mazlit a hned je mu líp. Málo kdy se stane, že mě naopak odežene do pelíšku. Já ty lidské emoce prostě nechápu. Pro nás neexistují starosti. Mi se staráme akorát o základní potřeby a trošičku té lidské přízně.

 

Jak páníčkovi pomáhám?

Moje spřízněná duše špatně vidí a proto potřebuje mojí pomoc. Na mé první dva roky nerad vzpomínám, protože jsem prodělal dost náročný výcvik. Nebudu vám vysvětlovat jak mu pomáhám, protože to už tu bylo řečeno. Chtěl bych ale říct jednu věc. Pokud nás s páníčkem potkáte na ulici, tak mě prosím nerozptylujte. Já se nechávám rozptylovat vážně rád ale páníčkovi tím znepříjemňujete fungování. Mám radost za dobře odvedenou práci. Když páníčka někam dovedu, když mu pomáhám ze schodů a tak. Spokojenější jsem tehdy, když za svou práci dostanu nějakou dobrou mlsku. Páníček jich má u pasu vždy celý váček. Jsou ale dny, kdy mi to nejde a nedokážu se soustředit. I mi pejsci můžeme mýt špatný den. Můžeme se špatně vyspat a nebo nás třeba něco trápí.

 

Jak snáším cestování?

Jezdím s páníčkem každý den do místa, kterému vy lidi říkáte práce. Tam to mám rád, protože jsou tam hodní lidé, je tam velký trávník a mohu se tam vyřádit. Co páníček dělá? Několik věčností stojí u takového vysokého pelíšku, na kterém leží nějaký člověk. Páníček se převlékne do bílého a začne tomu člověkovi něco dělat na zádech. Já mám v koutě svůj pelíšek, kde odpočívám a sleduji páníčka, jak pracuje a vydělává mi na granulky a na pamlsky. Čím jsem starší, tím to cestování snáším hůř. Cesta autem mi nedělá potíže. Autobus a metro už trošičku ano. Zažil jsem pár příhod, díky kterým už v autobuse nebudu nikdy pořádně v klidu. Zatím co moji kolegové a kolegyně s tím problém nemají a v autobuse si i zdřímnou, tak já jen sedím, jsem nervózní a už bych nejraději vystoupil. Páníček mě musí kolikrát napomenout ať sedím na místě. Ne, že bych byl zlobiví pes ale už to tolik nezvládám. V metru to je jednodušší. Tam ležím nebo sedím páníčkovi mezi nohama a jsem v klidu. Je to taky tím, že jsem v metru v přímém kontaktu s páníčkem. Teď zase předám slovo mému páníčkovi, protože mi z toho vyprávění už vyschlo v tlamičce a potřebuji se jít napít. Haf, domluvil jsem.

 

Závěrem:

Tak a jsme u konce. Alvin vyzunknul misku vody a šel si lehnout. To povídání ho nějak unavilo. Necháme ho tedy odpočívat. A teď vážně. Určitě jste pochopili můj úmysl udělat si v tomto článku trošku srandy. Ale to, co jsem já v podání Alvina povídal je pravda pravdoucí. Doufám, že se vám tento článek líbil a že jsem vám aspoň trošililinku vykouzlil úsměv na tváři.

Máte-li chuť a čas, můžete se podívat na Alvina v akci.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *