Masáže aneb smysl mého života – třetí část:

Třetí článek o mém vysněném povolání je zde. V minulém článku jste se dozvěděli, jak jsem se dostal do mé první práce a o mém prvním velice nepříjemném klientovi. Dnes si povíme o tom, jaké to bylo dál.

 

Pan nerudný z minulého článku mi na vždy uvíznul v hlavě ale žádného dalšího nerudného jsem už nepotkal. Pár nepříjemných klientů sice přišlo ale to už bylo v pohodě. Masáže jsem si zamiloval ještě víc. Povídal jsem si s klienty a postupně se zlepšoval a zlepšoval. Ty nepříjemné klienty převyšovala obrovská hromada těch příjemných. Každý den probíhal stejně. Osm a půl hodin v práci a pak domů.

Poděbrady jsem si zamiloval a moc rád jsem chodil do okolní přírody. V práci jsem si našel pár kamarádů, se kterými jsem občas trávil volný čas. Chodili jsme do čajovny, občas jsme si zašli na pivo a debatovali o všemožných věcech. Než jsem stihnul mrknout, první rok byl za mnou a já byl přesvědčen, že jsem si vybral dobré povolání.

 

 Hrozně rád jsem si povídal s klienty a vášnivě poslouchal jejich životní příhody. Pro některé klienty jsem byl trochu i oporou a v tom jsem si uvědomil jednu věc. Masér je zároveň tak trošku i psycholog. Nechával jsem posmutněné dámy vylít si u mě srdíčko, já jsem jim občas poradil a nebo pronesl vhodná slova útěchy a hned se jim ulevilo. Pro oporu si chodili i lidé, kteří do lázní přijeli na ozdravný pobyt po operaci. Poděbrady jsou známé tím, že se tam jezdí lidé léčit po operaci srdce. Třeba po operaci umělé chlopně, by pasu (bajpás) a podobně. Takoví klienti byli občas zmatení a nevěděli co dál. Jedna nebo dvě promluvy s personálem a hned se jim udělalo líp. Vůbec se nebojte, odpovídám klientovy. Za dva týdny budete zase jako rybička a budete se cítit jako dřív. To, co jsme těm klientům povídali byla pravda, protože to tak většinou bylo. Klienti po dvou týdnech přicházeli a jejich prvotní zmatenost a úzkost na nich nebyli vůbec znát a to jsem na této práci miloval.

 

Jednou mi přišel pán. Takový drobný človíček, samá kost a kůže. No a protože lidé po operaci nemohou ležet na břiše tak se posadil na připravenou stoličku a já ho začal masírovat. Sednul jsem si na židli za něj a chystal se k práci. A teď mi prosím poraďte, co na vás mám masírovat? Klient se začal hrozně smát a i sám uznal že to bude asi obtížné a že dřív takový střízlík nebyl. Oba jsme se začali smát a nakonec jsem ho úspěšně namasíroval.

 

To mi zase jednou přišla jedna rusky mluvící dáma. Od mé kolegyně jsem se naučil základní fráze a tak jsem se s paní trošku domluvil. Pokut mi nešla ruština, používal jsem gestikulaci a trošku i pan slovanštinu. Té paní se masáž moc líbila a úplně si libovala. Na konci masáže mi položila otázku, které jsem nerozuměl. Proto jsem jí odpověděl, že se omlouvám ale že její jazyk moc neumím. Paní vstala, položila mi ruku na rameno a povídá. Ne mladíku. Vy rusky mluvíte obstojně a já jsem s vámi byla velice spokojená. Takovýchto historek mám ještě hromady a hromady. Je ale jen na vás, zda chcete, abych je zde publikoval.

 

Promiňte mi prosím ale já to zde zase utnu a budeme pokračovat příště. Můžete se ale těšit ještě na dva články, kterými tento seriál ukončíme.

 

Zajímavost na konec:

Spousta lidí si říká toto. Já musím na masáž. To je ale velikánská chyba. Správně byste si měli říkat, že chcete na masáž. Protože jakmile si řekneme, že něco musíme tak se nám do toho vůbec nechce a bereme to jako povinnost. Pokud si ale řekneme, že něco chceme tak se na to těšíme a jdeme do toho s chutí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *