O zrakovém handicapu

Nebojte se setkání
se zrakově handicapovaným
člověkem.

Předmluva:

Mé jméno je Honza a vítám vás u tohoto počinu. Mám zbytky zraku a téměř každý den se setkávám s neznalostí o zrakovém handicapu. Lidé moc nechápou to, že jsme naprosto normální a že se lišíme jen handicapem. Lidé neví jak se k nám chovat, jak nás oslovit a mají vůči nám samé předsudky. Proto jsem vytvořil tuto online příručku.
Chci vás v krátkých a stručných bodech seznámit s vodícími psy a s námi, jakožto obyčejnými lidmi. Je zde hodně rad a hodně humoru. Dozvíte se něco o technologiích a o tom, že nám nedělá potíže prožívat každý den jako kdokoli z vás. Chci aby byl tento text přístupný pro každého, a proto jsem vytvořil tuto podstránku na mém blogu. Doufám tedy, že se vám můj počin bude líbit a že si z něho něco vezmete. A nebojte se. Je to stručné, krátké a výstižné.

Obsah:
Co dělat, když potkáte vodícího psa?
Co dělat a nedělat při setkání s nevidomým člověkem?
Co dělat a nedělat při setkání s člověkem se zbytky zraku?
I handicapovaní lidé mají rádi humor.
Technologie a pomůcky, bez kterých to nejde.
Předsudky a mýty.
Závěr.

Co dělat, když potkáte vodícího psa?
Tento krátký manuál vás v pár jednoduchých bodech seznámí s tím, co dělat a nedělat při setkání s vodícím psem. Tyto jednoduché body vám vysvětlí proč se vodící pes nesmí hladit, krmit a všelijak na něj reagovat.

Hlazení:
Vodící pes tu není pro vás. Je tu jen pro jeho majitele, které mu pomáhá a usnadňuje život. Nepovoleným hlazením psa rozptylujete a on se přestane soustředit. Psa si pohlaďte jen tehdy, kdy vám to jeho majitel dovolí.

Krmení.
Vodícího psa nikdy a za žádnou cenu nekrmte. Chcete-li ho něčím obdarovat, tak ten pamlsek dejte jeho majiteli. Ten mu ho dá podle jeho uvážení. Nedovoleným krmením podrýváte autoritu majitele, kazíte výcvik a rozzlobíte jeho páníčka. Nekrmte vodící psy.

Mluvení. .
Nikdy a za žádnou cenu na vodícího psa nemluvte. Pokud si chcete popovídat, tak raději hovořte s majitelem. Mluvením na psa kazíte jeho soustředěnost a rozptylujete ho. Hlášky jako ty jsi ale krásný pejsek, toho psa sice těší ale pak se nesoustředí. Vždy se bavte s jeho majitelem.

Reagování.
Na vodícího psa nikdy nemlaskejte. Ten pes k vám stejně nepůjde, a akorát tím naštvete jeho majitele. Nikdy ho k sobě nijak nelákejte. Ten majitel možná nevidí, ale on to i tak zjistí a pak bude zle. Stane-li se, že vám majitel povolí si psa pohladit, tak musíte počkat. Musíte počkat než mu dá volno. Nikdy nevolejte na vodícího psa, i když je na volno a zrovna nevodí. Vždy nejprve komunikujte s majitelem psa. Nikdy ale na toho člověka nesahejte, a raději na něj promluvte.

Ať jsem venku, nebo v domě, vodící pes není pro mě. Mohlo by mu vadit, když ho budu hladit. Vodící pes pomáhá, to je vážně prima. Pomohu mu jenom tím, že si ho nebudu všímat.
Co dělat a nedělat při setkání s nevidomým člověkem?

Nevidomí člověk je pořád člověk. Liší se od ostatních jen tím, že má handicap. Nevidomí člověk není mentálně postižen, není hloupý a žije naprosto normální život, jako kdokoli z nás. Je to prostě normální lidská bytost. V krátkých bodech si řekneme co dělat a nedělat při setkání s nevidomým.

Nikdy na nevidomého nesahejte.
Chcete-li poskytnout nevidomému pomoc, tak se ho nikdy nedotýkejte a rovnou ho oslovte. Ten člověk si jde svou cestou a nečekaný dotyk by ho mohl vylekat. Neberte ho nikdy za ruku, loket a oděv. Vždy ho oslovte. Dobrý den, nepotřebujete někam dovést? Nebo. Nepotřebujete pomoc? Pokud nevidomí pomoc odmítne, tak se neurážejte a jděte si svou cestou. Ten člověk si vaší nabídky váží, ale pomoc nepotřebuje.

Nevidomého nikdy nechytejte za bílou hůl.
Bílá hůl znamená pro nevidomého náhradní oko, kterým si osahává terén a orientuje se v prostoru. Chcete-li mu pomoc, tak se řiďte prvním bodem.

Jak vést nevidomého?
Přijme-li nevidomí vaší pomoc a bude chtít někam dovést, tak postupujte takto. Většina nevidomých se vás chytne za ruku a jde podle vás. Bude-li na cestě schod nebo nějaká nerovnost, vždy na ní nevidomého upozorněte a zpomalte, aby měl šanci překážku zdolat. Klidně mu můžete říkat, co je kolem vás. Ten nevidomý člověk vám za to bude vděčný.

Nevidomí nikdy nikomu neosahává obličej.
Nikdy a za žádných okolností nedávejte ruce nevidomého na váš obličej a nechtějte, aby si ho osahal. Většina nevidomých to nemá rádo a brání se tomu. Taktéž mu nikdy nikam nedávejte ruce a nechtějte po něm, aby si to či ono ohmatal. To je čistě na něm. Své tělo a ruce si nevidomí ovládá sám.

Nikdy se nebojte nevidomého na cokoli zeptat. I oni jsou lidi.
Co dělat a nedělat při setkání s člověkem se zbytky zraku?

Veškeré body, uvedené v předchozí kapitole platí i zde. Jak body, taktéž i veškeré informace. Člověk se zbytky zraku je taky jen člověk. Od nevidomého se liší jen tím, že ještě něco málo vidí.

Nikdy a za žádných okolností nestrkejte zbytkozrakému nic před oči.
Chcete-li mu dát něco přečíst, tak mu to nestrkejte přímo před nos. Dejte mu to do ruky, a on si už poradí. To platí u textů, obrázků a předmětů.

Vás to možná zajímá, ale pro něho je to nepříjemné.
Vyvarujte se otázkám typu. Kolik vidíš prstů? Tuto otázku ten dotyčný slyšel možná už tolikrát, že je mu to trapné a už ho to prostě nebaví. Handicapovaní lidé nejsou žádné rozklepané, urážlivé a rozlítostněné chudinky. Mají rádi humor a rádi o svém handicapu vtipkují. Je dobré ale vědět, co si ke komu můžeme dovolit.

Vyvarujte se brýlím.
Nikdy a za opravdu za žádných okolností nedělejte toto. Nesundávejte mu brýle a neptejte se. Nevidíš co? 😊 Je to opravdu hnusné. Brýle si může sundat výhradně jen ten člověk. Taktéž mu nikdy neberte bílou hůl.

Komunikujte a bavte se.
Handicapovaný člověk může mít stejné záliby, jako třeba vy. Má své postoje a názory. Má své životní zkušenosti. Nebojte se s handicapovaným člověkem navázat konverzaci. I handicapovaní lidé si občas rádi zajdou na kávu, čaj nebo pivo. Prostě a jednoduše. Handicapovaný člověk může dělat vše, co dělají normální lidé, akorát trošku jinak.

Jeden smysl ztratíš a ty zbylé se ti zlepší. Omyl!
Po ztrátě jakéhokoliv smyslu se vám ty ostatní nezlepší. Jen se jimi naučíte lépe a více vnímat. Vidící člověk jde po ulici a zrakem pozná, jaká jede tramvaj. Nevidomí to pozná stejně, ale jen sluchem.
I handicapovaní lidé mají rádi humor.

Tato kapitola bude taková odpočinková. Ze si řekneme pár vtipů o slepcích. Každý slepec ví, že je občas dobré si ze sebe udělat legraci a nebrat ten život tak vážně. Doufám tedy, že vám vykouzlím úsměv na tváři.

Víte, jak způsobit slepci klaustrofobii? Dáte mu jeho bílou hůl do kbelíku. Víte proč slepci neradi skáčou s padákem? No protože by se jim pozvracel vodící pes. Zakalíme uvidíme. Sakra, mi nic nevidíme. Co řekne slepec, když mu dáte do ruky struhadlo? Tedy takovou kravinu jsem už dlouho nečetl. Proč mají slepé děti rádi makové rohlíky? Protože na každém z nich je jiná pohádka. Baví se dvě lehké ženy ve sprše a jedna povídá té druhé. Prosím tě proč máš na zadku ty pupínky? To nejsou pupínky. To je ceník pro slepé. Do obchodu přijde pán s vodícím psem. Najednou vezme toho vodícího psa za ocas a začne s ním točit nad hlavou. Najednou vyběhne vyděšená prodavačka a ptá se. Prosím vás co to s tím psem děláte? No co, odpoví ten člověk. Koukám se po slevách.

Do letadla vejdou dva pánové. Černé brýle, bílé hole a vede je vodící pes. Oba zapadnou do pilotní kabiny. Cestující si říkají. To je nějaká legrace? Nebo nějaká recese? Motory letadla začnou vrčet a letadlo se pomaloučku začne rozjíždět. Lidi už se potichu modlí. Letadlo zrychluje a zrychluje. Lidé už se modlí nahlas, a v tom se letadlo dostalo na konec ranveje, a to už vypukla panika. Už už se blíží konec, lidi začnou křičet aletadlo se nádherně vznese a letí. V kokpitu říká pilot pobočníkovi. Člověče, já se vždycky tak bojím, že ty lidi nezařvou.

Na přechodu pro chodce, přejela tatra důchodce. Černé brýle, bílá hůl. Byl to blbec, neuhnul.

Takových to vtipů, fórů a kameňáků je ještě spousta. Vypsat je zde všechny, tak bych tu byl do zítřka. Já si myslím, že to pro ukázku stačí. Nikdy prosím ale žádné fórky na handicapovaném neprovádějte. Vy nemůžete vědět, jak ten dotyčný zareaguje. Nedivte se tomu, když vám nevidomí řekne, že vás rád vidí. Proč a jak to je si vysvětlíme v některé z dalších kapitol.
Technologie a pomůcky, bez kterých to nejde.

Technologie nám nehorázně usnadňují život. Díky nim můžeme pracovat, nakupovat, bavit se, pracovat na počítači a telefonu. Díky technologiím můžeme dělat téměř vše, co mohou dělat zdraví lidé. V této kapitole si povíme něco málo o technologiích, které nám usnadňují život.

Vysílač VPN signálu:
Tuto pomůcku musím zmínit jako první, protože ji používám dnes a denně. VPN může být zabudován v bílé holi, nebo ve formě krabičky, třeba na krk nebo klíče. Na krabičce je 6 tlačítek. Každé tlačítko má jinou funkci. Jak to vlastně funguje? Stojím na zastávce a slyším, že přijíždí autobus. Zmáčknu příslušné tlačítko, VPN vyšle signál do autobusu, kde ho zachytí VPN přijímač. . Po zachycení sygnálu se spustí v autobusu hláška. Linka 193, směr nádraží vršovice. Dávám to jako příklad. Funguje to v metru, autobuse, na úřadě a v některých budovách.

Screen Reader, nebo-li odečítač obrazovky, nebo taktéž čtečka.
Díky čtečce mohu používat počítač a mobilní telefon. Čtečka mi totiž syntetickým hlasem říká co se děje na monitoru, co píšu a co dělám a mnoho dalšího. Bez čtečky jsem nahraný. S ní mohu dělat vše co vidící člověk.

Mobilní telefon a hromada aplikací:
Svůj mobil už nedávám z ruky. Jsem na něm už trochu závislý. Pozor! Tou závislostí nemám na mysli sociální sítě, tiktok a další zbytečnosti. Já jsem závislý na aplikacích, které tam mám nainstalované. Tak třeba. Keš reader rozpoznává bankovky. Taptap see rozpoznává to na co míříte fotoaparátem. Be my eyes. Bombová apka, která vás spojí s dobrovolníky, kteří vám můžou pomoci s věcmi, které nevidomí dělat nemůže. Rozpoznat barvy, přečíst nápis, rozpoznat oblečení, potraviny a spoustu dalšího. Těch aplikací je spousta. Uvedl jsem tu jen pár pro příklad. Více informací na www.honzovacestazivotem.cz

Předsudky a mýty:
Kolem lidí s handicapem koluje mnoho předsudků. V této poslední kapitole se pokusím pár z nich vyvrátit. Vyvrátím tu jen pár základních předsudků, které o nás kolují.

Viděl si včera ten fotbal? Ježiš promiň. Vždyť ty vlastně nevidíš.
I nevidomý říkají že se na něco koukali. Pro nevidomé není problém říkat slova vidím, koukám se a tak. Setkávám se s touto situací. Kamarád mi řekne. Hele, vidíš to? Jé promiň já zapoměl. Já tě nechci nijak naštvat. Nevidoného tím rozhodně nenaštvete. Slova jako rád tě vidím jsou pro nevidomé naprosto přirozené. Naprosto nepřirozené je ale říkat druhému rád tě slyším. To se říká jen tehdy, když s někým voláte.

Bojím se zeptat, abych toho nevidomého nějak neurazil:
Nevidomí člověk je stále jen člověk. Zrakový handicap není nakažlivý, nepřenáší se dotykem a ani vzduchem. Proto jděte a toho člověka normálně oslovte. Pozor! Nedotýkat se, ale nejprve oslovit.

Co že? Ty máš zbytky zraku a i přes to máš hůl a vodícího psa?
Bílá hůl není čistě jen pro nevidomé. Tato pomůcka může sloužit komukoli, kdo má potíže se zrakem. Jsou dva druhý bílé hole. Jedna je orientační a druhá je signalizační. S tou orientační si člověk oťukává terén a díky ní se lépe pohybuje. Tu signalizační má člověk jen v ruce, a při nerovnostech si s ní oťuká terén. Já používám výhradně tu signální, protože je malá a skladná. Ta orientační se dá také složit, ale je o dost větší. Pak ještě existují bílé hole s držadlem. Nečestné je ale, když bílou hůl používá zdravý člověk.

Když něčemu nerozumíte, tak se nebojte zeptat:
Tohle není mýtus a ani předsudek. Je to jen taková malá rada. Setkáte se s handicapovaným člověkem a třeba nevíte, jak ho máte vést a jak s ním komunikovat. Ničeho se nebojte a ptejte se. Ten člověk bude rád a hlavu vám za to rozhodně neutrhne.

Závěr:
Tak a jsme u konce. Velice doufám, že jste si z předešlích kapitol něco vzali, a že jste se něco naučili. Ve všech kapitolách jsem vše podával ve stručnosti a jen v bodech. Kdy byste něčemu nerozuměli, tak se můžete podívat na můj web. Všem kapitolám a bodům se na mé stránce věnuji dopodrobna. Proč to všechno vlastně píšu? Lidé na nás nejsou prostě zvyklí a v naší přítomnosti se nemusí cítit dobře. Je to z jednoho prostého důvodu. Před revolucí a za totalitního režimu se všichni postižení zavírali do ústavů. Po ulicích nechodil nikdo postižený a lidé na nás nebyli zvyklí. Každý nově narozený člověk s postižením se separoval do nejrůznějších zařízení. Separace způsobila to, že se o nás moc nevědělo.
A i když už uplynulo přes 30 let od revoluce, tak si na nás veřejnost ještě pořádně nezvykla. Ještě dnes mnoho lidí nechápe některé věci. Jak to, že může postižený žít normální život? Jak to, že se normálně pohybuje, mluví a jak používá různé věci? Díky sociálním sítím se tato sytuace pomalu srovnává. Vyrojilo se spousta blogů s osvětovou činností, spoustu lidí píše o svém handicapu a lidi si to mohou přečíst.

Upozornění!
Celý tento počin nemá v úmyslu někoho poškozovat. Veškerý text tu není proto, aby: Někoho urážel, někoho kritizoval, někoho ponižoval a poškozoval. Veškeré nápady, náměty a připomínky, týkající se tohoto projektu mi prosím pište na email info@honzovacestazivotem.cz. Máte-li nějakou stížnost, nebo se vám nelíbí určitá část, tak prosím využijte email, který je uveden výše.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *