První pomoc z pohledu nevidomého Marka Rojíčka.

Víte, že i nevidomí člověk může poskytnout první pomoc? Dnes jsem si nepozval žádného záchranáře, ale člověka, který tomu fakt rozumí. Věřte nebo ne, ten člověk je úplně nevidomí, jeho znalosti jsou obrovské a jednou už první pomoc poskytoval. S obrovskou radostí zde vítám mého kolegu, kamaráda a znalce integrovaného záchranného systému. Marku, vítám tě na blogu Honzova cesta životem. Dnes to bude tak trochu ve tvé režii. Já ti jen budu pokládat otázky. Jdeme na to? Těšíš se?
Těším se a moc. Vždyť ty výš, že se dokážu o tom bavit do nekonečna. Tak vykopni první otázku.

Tak že Máro, já vykopávám. Co je to vlastně ta první pomoc?
Já bych zařadil první pomoc do dvou kategorií. Laická a profesionální. Honzo ty a tví čtenáři mají všeobecné znalosti o první pomoci. Když přijde čas a ty budeš muset někomu poskytnout první pomoc, tak se můžeš poradit s dispečinkem záchranné služby. Profesionální první pomoc poskytují jen a pouze záchranáři při úrazech a vážných nehodách. Nutno dodat, že první pomoc může poskytnout kdokoli. Je úplně jedno, jestli jsi nevidomí, neslyšící, nebo jinak handicapovaný. Já se držím toho, že je lepší udělat něco než nic. U vidícího figururuje hlavně zrak, když to u nás zraku zbavených figuruje hlavně hmat a sluch. Nevidomí člověk není schopen dispečinku popsat, zda ten dotyčný má promodralý obličej nebo ne. Není ale proč si zoufat. Většinou je v blízkosti někdo, kdo tomu nevidomému může slovy zprostředkovat pohled na postiženého.

No tak to je sakra zajímavé. Tohle je opravdu dobré znát. Představme si situaci. Oba jsme v práci a jsme venku. Oba si povídáme a pokuřujeme. Ty si najednou uvědomíš, že nic neříkám a zjistíš, že jsem upadl na zem a nereaguji. Co bys dělal, kdybys mě musel oživovat?

To je zajímavá otázka. Než ti na ní odpovím, tak musím zdůraznit jedno. V případě oživování může být přítomnost nevidomého člověka přínosem. Může se podílet na oživování a případně i kontaktovat linku 155. Teď k tvé otázce. Nejprve bych ti dal ruku před pusu. Potřebuji totiž zjistit, jestli vůbec dýcháš. Pak bych doběhl pro recepční, aby mi z tebou pomohla. Ona by zavolala na linku 155. Pak bych ti sáhl na břicho. Musím opravdu zjistit, zda opravdu dýcháš. Pak bych postupoval podle pokynů dispečerky, tj. stlačoval bych ti hrudník a následoval pokyny.

Já jsem sice na kurzu první pomoci byl, ale nikdy není na škodu si to zopakovat. No a co bys dělal třeba při krvácení?

Nejdřív musím zjistit, jak je masivní. I operátorka záchranné služby by ti určitě poradila, že v nouzi je možné do rány vtlačit kus látky, aby se zastavilo nebo aspoň zmírnilo krvácení. Něco jiného je u tepenného krvácení. V blízkosti nás může být nějaká osoba, která může zranění obvázat. Při zastavování krvácení je možné v nutnosti použít hadr, nebo kus vlastního oblečení. Ty jsi můj kámoš a znám tě už 16 let. U tebe bych neváhal použít i svoje ruce. Je ale fajn, když máš všechno čisté a sterilní.
Tady tě zastavím. Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by měl u sebe lékárničku. Kromě tebe samozřejmě. Co bys dělal v případě kdybych třeba omdlel?
Záleží na tom, jak a z jakého hlediska by se to stalo. Nejprve bych tě umístil do stabilní polohy a podložil ti nohy. Dejme tomu, že jsi omdlel v masérně. Otevřel bych všechna okna a nechal bych na tebe proudit čerstvý vzduch. Poplácával bych tě po tváři a neustále bych na tebe mluvil. Ty bys se za pár minut probudil. A i kdybys byl v pohodě, tak by na tebe čekala záchranka. Já nemůžu vědět, jaké nebo jestli máš nějaké zdravotní potíže. Furt bych na tebe mluvil a ptal se třeba jak se jmenuješ, jaký je rok, zda tě něco nebolí a jaké máš zdravotní potíže.

Marku a jak bys řešil křeč?
Vždy je potřeba volat záchrannou službu. Nemůžeš vědět, zda ten člověk nemá zrovna epilepsii. Operátoři ti vždy poradí, co máš dělat a pečlivě tě provedou každým krokem. Vidomí člověk může zajistit to, aby se postižený nijak nezranil. Nevidomí člověk bude těžko kontrolovat člověka například při epileptickém záchvatu. U dětí jsou to febrilní křeče ale to je něco jiného. To mohou mít děti od jednoho roku do pěti let. Dítě může mít vysoké horečky a potíže s dýcháním. V tomto případě se musí dostat do chladnějšího prostředí. Pokud jsem třeba v autobuse a zjistím, že má někdo z cestujících křeč tak mě okamžitě napadne epilepsie. Záchranné službě může nevidomí akorát poskytnout informace o postiženém. Budu se opakovat když řeknu, že tam téměř nikdy nejsme sami a někdo z vidících nám může pomoc.

Ty jsi už jednou první pomoc poskytoval. Moc dobře vím, že i přes tvou obrovskou snahu a vůli pacient nakonec nepřežil. Můžeš mým čtenářům říct, jak to bylo a jak jsi se cítil?

Jednoho dne, bylo to už po práci, jsem jel domů. Skončila mi ranní služba a já seděl v autobuse s číslem 193. Nastupoval jsem na zastávce Kunratická škola, kde oba pracujeme. Bylo léto a naprosto příšerné dusno. Autobus se rozjel, a na zastávce u tří svatých autobus cuknul. Přes uličku seděl starý pán, který, jak to cuklo, se sesunul ze sedačky. Až později jsem se dozvěděl, že je ten pán starý. Autobus zastavil u škarpy mezi zastávkami. Když to řidič zjistil, tak zavolal na dispečink, kde mu řekli, že má volat 155. Mě osobně není lhostejná pomoc druhým, tak jsem se okamžitě zvedl a šel pomáhat. Většina cestujících vylezla z autobusu a na nastalou situaci nereagovali.
Jedna paní chtěla postiženému dát napít, ale to jsem razantně zamítnul. Zavolal jsem tedy na linku 155, kde jsem vysvětlil nastalou situaci. Operátorka mi řekla ať postiženého umístíme do stabilizované polohy a uděláme mu masáž srdce. Já jsem se střídal s řidičem v masáži a zároveň jsem byl ve spojení s operátorkou záchranné služby. Nějakou dobu jsme se s řidičem střídali v masáži, když v tom dotyčný začal chrčet a z úst mu vytekla krev. V tom přijela záchranka a už to bylo na nich. Já jsem vyšel ven z autobusu a musel jsem si dát cigaretu. Vedle mě stál řidič a lidi z dopravního dispečinku. Ti mě chválili za bleskovou reakci a za pomoc postiženému. I paní, se kterou jsem po telefonu mluvil mě velice chválila. No a pak to přišlo. Záchranáři pacienta oživovali a najednou jeden z nich řekl, že už to nemá cenu. Přes mou a řidičovu snahu pacient nepřežil. Začali z něj pumpovat tělní tekutiny a chystali ho na převoz. Lidi z dopravního inspektorátu řidiči nabídli, že může jet v pohodě domů. On ale řekl, že tu cestu odřídí. Já jsem pak odjel přistaveným autobusem na metro a hned domů. No a jak jsem byl doma, tak to na mě padlo a já se prostě a jednoduše opil. Velmi mě mrzelo, že jsem tomu pánovi nemohl víc pomoc. Věděl jsem, že to není má vina ale i přes to jsem si to trošku vyčítal. Mrzelo mě to a dlouho jsem s tím bojoval. Opravdu to není příjemná zkušenost a nikomu bych to nepřál zažít.

Máro, kámo ty máš fakt můj nehynoucí respekt. Ty jako jediný jsi dělal vše správně. Dělal jsi opravdu vše, co šlo. Doufám, že si z tvého příběhu vezmou moji čtenáři ponaučení a zachovají se stejně správně jako ty. Většina lidí v tou autobuse se zachovali jako zbabělci a raději prchli. Raději prchli, než aby raději poskytli první pomoc starému člověku.

Máro a co říkáš na aplikaci záchranka? Myslíš si, že je to dobrá věc a jestli jí sám využíváš?
Zjistit odpověď.

Ještě poslední otázka. Co říkáš na knihu bulbem záchranáře o Vítka Samka? Vsadím se, že už jí máš několikrát přečtenou. Jak se ti líbí?

Zjistit odpověď.

Pár vět na závěr:
Když si člověk není jistý a neví si rady, tak je vždy dobré volat linku 155. Tam vám vždy ochotně poradí vyškolené operátorky. Je opravdu lepší dělat něco než nic. Proto vás chci tímto moc poprosit. Nebuďte k sobě navzájem lhostejní. Když může poskytnout první pomoc člověk jako je Marek, který nevidí vůbec nic, tak si myslím, že jí může poskytnout kdokoli. Kdokoli, kdo má aspoň trochu selský rozum a aspoň zavolá na tu záchranku. Na co si ale nevidomí netroufne je obvazovat raněného a kontrolovat ho na příklad při záchvatu. Bez ohledu na to, zda vidíte nebo ne se každý při poskytování pomoci bojí a není si jistý. Prostě a jednoduše. Nebát se a nebýt lhostejný k druhým. Je potřeba si uvědomit, že nejsme nesmrtelní, a i nás může potkat nějaká zdravotní příhoda a tu pomoc budeme potřebovat sami. Proto ještě jednou zdůrazňuji, že nesmíte být lhostejní a tu pomoc poskytnout.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *